Když náboženství vstoupí do světa vědy

Údajný rozdíl mezi vědou a náboženstvím není tak čistý

Richard Dawkins


Následující článek pochází z časopisu Free Inquiry, sv. 18, č. 2.


Jakási zbabělá ochablost intelektu postihuje jinak racionální lidi, jsou-li konfrontováni se starými náboženskými tradicemi (ačkoliv, což je významné, nikoliv tváří v tvář mladším tradicím jako jsou scientologie nebo moonismus). S. J. Gould ve svém komentáři v rubrice časopisu Natural History k papežově přístupu k evoluci představuje převažující druh smířlivého myšlení, jak mezi věřícími tak nevěřícími: "Věda a náboženství nejsou v konfliktu, neboť jejich učení zabírají zřetelně odlišné oblasti ... věřím celým srdcem, ve zdvořilý, dokonce láskyplný konkordát [moje zvýraznění] ...."

Nuže, co jsou tyto dvě zřetelně odlišné oblasti, tato "nepřekrývající se magisteria", která by se měla choulit jedno ke druhému v úctyplném a milujícím se konkordátu? Ocitujme opět Goulda: "Síť vědy pokrývá empirický vesmír: z čeho je udělán (skutečnost) a proč funguje zrovna takto (teorie). Síť náboženství se rozprostírá nad otázkami mravního významu a hodnot."

Kdo vlastní mravnost?

Kéž by to bylo tak jednoduše rozdělené. Za chvíli se podíváme na to, co papež skutečně říká o evoluci a potom na ostatní tvrzení jeho církve, abychom viděli, jestli jsou skutečně tak zřetelně odlišné od oblasti vědy. Avšak nejprve stručná odbočka ohledně tvrzení, že náboženství má nějakou zvláštní odbornost, kterou by nám mohlo nabídnout pro otázky mravnosti. Toto tvrzení bezstarostně přijímají dokonce i nevěřící, pravděpodobně vinou civilizované snahy "se přetrhnout" s ústupky vůči nejlepšímu tvrzení, které váš protivník musí nabídnout - jakkoliv slabé toto tvrzení může být.

Otázka "co je správné a co je nesprávné?" je skutečně obtížný problém, na který věda jistě neumí odpovědět. Za předpokladu nějaké morální premisy nebo apriorního morálního přesvědčení se může významná a rigorózní disciplína sekulární morální filosofie snažit o vědecké nebo logické způsoby uvažování a poukázat na skryté implikace takových přesvědčení a skryté nesrovnalosti mezi nimi. Ale absolutní mravní premisy samotné musejí pocházet odjinud, pravděpodobně z neodůvodněného přesvědčení. Nebo-li, dalo by se doufat, z náboženství - čímž míníme určitou kombinaci autority, zjevení, tradice a posvátných knih.

Bohužel naděje, že by náboženství mohlo poskytnout neochvějný základ, z něhož může být naše jinak na písku postavená morálka odvozena, je marná. V praxi nepoužívá žádný civilizovaný člověk Písmo jako nejvyšší autoritu mravního uvažování. Místo toho si vybíráme a volíme milé části Písma (jako kázání na hoře) a bezstarostně ignorujeme ty odporné (jako je povinnost kamenovat cizoložnice, popravovat odpadlíky a trestat vnuky přestupníků). Samotný bůh Starého zákona se svou nelítostně pomstychtivou žárlivostí, svým rasismem, sexismem a děsivou krvelačností nebývá přijímán jako úplný model chování nikým, koho bychom já nebo vy chtěli poznat. Ano, samozřejmě je nefér soudit zvyky dřívější doby osvícenými normami naší vlastní. Ale to mám přesně na mysli! Je evidentní, že máme určitý alternativní zdroj nejvyššího morálního přesvědčení, který převáží Písmo, když nám to vyhovuje.

Tento alternativní zdroj je jak se zdá nějakým druhem liberálního konsensu slušnosti a přirozené spravedlnosti, který se mění během dějin, často pod vlivem sekulárních reformátorů. Je nesporné, že tohle nevypadá na nějaký neochvějný základ mravnosti. Ale v praxi tomu my včetně věřících mezi námi připisujeme vyšší prioritu než Písmu. V praxi více či méně ignorujeme Písmo a citujeme je, když podporuje náš liberální konsensus a tiše zapomínáme, když to nečiní. A ať už tento liberální konsensus pochází odkudkoliv, je nám všem dostupný, ať už jsme věřící nebo ne.

Podobně velcí náboženští učitelé jako Ježíš nebo Gótama Budha nás mohou inspirovat svým vlastním dobrým příkladem k tomu, abychom přijali jejich osobní mravní přesvědčení. Ale opět je tomu tak, že si vybíráme a volíme mezi náboženskými vůdci, a vyhýbáme se špatným příkladům Jima Jonese nebo Charlese Mansona a můžeme se vybrat dobré sekulární modely chování jako např. Džawaharlal Nehrú nebo Nelson Mandela. Rovněž zvyky, jakkoliv starověce následované, mohou být dobré nebo špatné, a používáme náš sekulární úsudek slušnosti a přirozené spravedlnosti, abychom rozhodli, které následovat a kterých se vzdát.

Náboženství ve světě vědy

Ale diskuse o mravních hodnotách byla jen odbočkou. Nyní se vracím ke svému hlavnímu tématu evoluci a zda-li se papež řídí svým ideálem držet se mimo vědeckou půdu. Jeho "Poselství o evoluci Pontifikální akademii věd" začíná určitými kasuistickými nejasnostmi, určenými k tomu, aby uvedly v soulad to, co Jan Pavel II hodlá tvrdit společně s předchozími, více dvojznačnými prohlášeními Pia XII, jehož přijetí evoluce bylo poměrně zdráhavé a neochotné. Poté se papež dostává k obtížnějšímu úkolu, uvést v soulad vědecké důkazy a "zjevení."

Zjevení nás učí, že [člověk] byl stvořen podle obrazu a podobnosti Boha. .... jestliže lidské tělo má svůj počátek v před ním existující živoucí hmotě, je spirituální duše bezprostředně stvořena Bohem .... Následkem toho teorie evoluce, které v souladu s filosofiemi, jež je inspirovaly, považují mysl za emergující ze sil živoucí hmoty, nebo jako pouhý epifenomén této hmoty, jsou neslučitelné s pravdou o člověku. .... U člověka se tedy nacházíme v přítomnosti ontologického rozdílu, ontologického skoku, dalo by se říci.

Abychom připsali papežovi čest, uznává v tomto punktu nezbytný rozpor mezi oběma pozicemi, které se pokouší smířit: "Avšak není kladení takové ontologické diskontinuity v rozporu s fyzikální kontinuitou, která se zdá být hlavní souvislostí výzkumu evoluce na poli fyziky a chemie?"

Netřeba obav. Tak jako často v minulosti, přichází na pomoc tmářství:

Úvaha o metodě užívané v nejrůznějších odvětvích vědění umožňuje dát do souladu dvě hlediska, která se zdají neslučitelná. Vědy založené na pozorování popisují a měří četné projevy života se vzrůstající přesností a korelují je s časovou linií. Okamžik přechodu ke spirituálnímu nemůže být předmětem takového druhu pozorování, které nicméně může objevit na experimentální úrovni řadu velice hodnotných znaků toho, co je specifické pro lidské bytosti.

Přeloženo do jasného jazyka, v evoluci hominidů nastal okamžik, kdy Bůh zasáhl a vložil lidskou duši do předchozí zvířecí rodové linie. (Kdy? Před milionem let? Před dvěma? Mezi Homo erectus a Homo sapiens? Mezi "archaickým" Homo sapiens a H. sapiens sapiens?) Náhlé vložení duše je samozřejmě nutné, jinak by neexistoval žádný rozdíl, na kterém by se dala založit katolická morálka, což je speciesismus (teorie o nadřazenosti lidského druhu ostatním živoč. druhům - pozn. překl.) až na dřeň. Můžeme zabíjet dospělá zvířata pro maso, ale interrupce a eutanazie jsou vraždou, protože se týkají lidského života.

"Síť" katolicismu se neomezuje na morální úvahy, už jen proto ne, že katolická morálka má vědecké implikace. Katolická etika požaduje přítomnost přímo propastného rozdílu mezi Homo sapiens a zbytkem živočišné říše. Takový propastný rozdíl je do základů proti-evoluční. Náhlé vložení nějaké nesmrtelné duše do časové linky je proti-evoluční vměšování se do oblasti vědy.

Obecněji řečeno, je naprosto nerealistické tvrdit, jak to činí Gould a mnozí jiní, že se náboženství drží stranou od světa vědy, a že se omezuje na mravnost a hodnoty. Vesmír s přítomností nějakého nadpřirozena by byl od základů a kvalitativně odlišného druhu než ten, kde by nadpřirozeno nebylo přítomno. Rozdíl je nevyhnutelně vědeckým rozdílem. Náboženství si činí nárok na existenční tvrzení, a to znamená na vědecká tvrzení.

Totéž platí pro mnohá z hlavních dogmat římsko-katolické církve. Zrození Ježíše z Panny Marie, tělesné Nanebevstoupení požehnané Panny Marie, zmrtvýchvstání Ježíše, přetrvávání našich duší po smrti: toto jsou všechno tvrzení jasně vědecké povahy. Buď měl Ježíš tělesného otce nebo neměl. Nejde zde o otázku "hodnot" nebo "mravnosti"; je to problém střízlivých faktů. Možná, že nemáme důkazy, abychom na něj mohli odpovědět, ale nicméně je to problém vědecký. Můžeme si být jisti, že kdyby byly nějaké důkazy podporující ona tvrzení objeveny, Vatikán by s nimi neváhal obeznámit svět.

Buď se Mariino tělo rozložilo, když zemřela, nebo bylo přirozeně odstraněno z této planety do Nebe. Oficiální římsko-katolické dogma Nanebevstoupení, vyhlášené teprve v roce 1950, implikuje, že Nebe má fyzikální umístění a existuje ve sféře hmotné skutečnosti - jak by se tam mohlo hmotné tělo nějaké ženy jinak dostat? Neříkám zde, že nauka o nanebevstoupení Panny Marie je nutně nepravdivá (ačkoliv si samozřejmě myslím, že je). Jednoduše vyvracím tvrzení, že je mimo sféru vědy. Naopak, nanebevstoupení Panny Marie je jasně vědeckou teorií. Stejně tak je jí teorie, že naše duše přežívají tělesnou smrt, a stejně tak jsou vědeckými teoriemi všechny příběhy o návštěvách andělů, mariánská zjevení a zázraky všech typů.

Je něco nečestně vypočítavého v taktice tvrzení, že všechna náboženská přesvědčení jsou mimo oblast vědy. Na jedné straně příběhy o zázracích a slib posmrtného života se používají k činění dojmu na prosté lidi, získávání konvertitů a zvyšování počtu členů kongregací. Je to přesně jejich vědecká síla, která těmto příběhům poskytuje jejich účinek na lidi. Ale zároveň se považuje za podpásové podřídit tytéž příběhy běžné přísnosti vědecké kritiky: jsou to náboženské záležitosti a tudíž mimo oblast působení vědy. Ale nelze to mít obojím způsobem. Přinejmenším náboženským teoretikům a apologetům by se nemělo dovolit uniknout [vědě] a mít to obojím způsobem. Bohužel příliš mnoho z nás včetně nevěřících je nevysvětlitelně připraveno jim to umožnit.

Domnívám se, že je potěšitelné mít papeže za spojence v boji proti fundamentalistickému kreacionismu. Je jistě zábavné vidět stáhnutou podporu katolických kreacionistů jako je Michael Behe. I tak, za daného výběru mezi upřímným fundamentalismem na jedné straně a obskurantním neupřímným doublethinkem římskokatolické církve na straně druhé vím, čemu dát přednost.


Richard Dawkins, jeden z předních evolučních biologů na světě, je Charles Simonyi Professor Porozumění mezi vědou a veřejností na Oxford University a starší redaktor Free Inquiry.

 

(c) 2003 překl. Manfred de la Sense