Nepravděpodobnost Boha

Richard Dawkins


Následující článek pochází z časopisu Free Inquiry magazine, sv. 18, číslo 3.


Mnoho z toho, co lidé dělají, dělají ve jménu Boha. Irové se vzájemně vyhazují do vzduchu výbušninami v jeho jménu. Arabové se vyhazují do vzduchu bombami v jeho jménu. Imámové a ajatoláhové utlačují ženy v jeho jménu. V celibátu žijící papežové a kněží v jeho jménu matou lidem sexuální život. Židovští shohetové podřezávají hrdla živým zvířatům v jeho jménu. Úspěchy náboženství v minulosti - krvavé křížové výpravy, mučící inkvizice, masově vraždící konquistadoři, kultury ničící misionáři, zákonně vynucený odpor vůči každé nové vědecké pravdě až do posledního možného okamžiku - jsou ještě působivější. A tohle všechno se událo na podporu čeho? Domnívám se, že je čím dál víc jasnější, že odpověď zní: absolutně ničeho. Není žádný důvod se domnívat, že existuje nějaký druh bohů a docela dobrý důvod pro přesvědčení, že neexistují a nikdy neexistovali. Bylo to všechno jen gigantické plýtvání časem a plýtvání životem. Kdyby to nebylo tak tragické, byl by to vtip kosmického rozměru.

Proč lidé věří v Boha? Pro většinu lidí odpověď tvoří stále ještě nějaká verze starověkého argumentu záměrného plánu (design). Díváme se kolem sebe na krásu a složitost světa - na aerodynamické mávání vlaštovčina křídla, na jemnost květin a motýlů, kteří je zúrodňují, skrze mikroskop na hemžící se život v každé kapce vody z rybníka, teleskopem na korunu obrovité sekvoje. Přemítáme o elektronické složitosti a optické dokonalosti našich vlastních očí, které nám umožňují vidět svět. Jestliže máme aspoň kousek představivosti, dohánějí nás tyto věci k pocitu posvátné hrůzy a úcty. A navíc nemůžeme nebýt zasaženi zřejmou podobností žijících organismů a pečlivě naplánovaných schémat lidských inženýrů. Argument plánu nejslavněji vyjádřil v 18.století analogií s hodinářem kněz William Paley. I kdybyste nevěděli, co jsou hodinky, zřejmě záměrně naplánované vlastnosti jejich zubů a pružin a to, jak do sebe zapadají kvůli nějakému účelu, by vás přesvědčilo usoudit, "že hodinky musely mít výrobce: že musel existovat, někdy a na nějakém místě nebo jiném řemeslník nebo řemeslníci, kteří je sestavili pro účel, který skutečně v nich nalézáme; někdo, kdo pochopil jejich konstrukci, a navrhnul jejich použití." A jestliže toto platí o poměrně jednoduchých hodinkách, jak větší pravda to je o oku, uchu, ledvině, loketním kloubu, mozku? Tyto krásné, složité, spletité a zřejmě záměrně sestavené struktury musely mít svého vlastního konstruktéra, svého hodináře - Boha.

Takto argumentoval tedy Paley, a jeho argument skoro všichni přemýšliví a citliví lidé pro sebe objevují v nějaké fázi svého dětství. Po většinu historie se musel zdát absolutně přesvědčivou, samu sebe dokazující pravdou. A přesto, díky jedné z nejohromnějších myšlenkových revolucí v dějinách, dnes víme, že je to mylné, nebo přinejmenším zbytečné vysvětlení. Nyní víme, že řád a zjevná účelnost života se udály zcela odlišným procesem, procesem, který funguje bez potřeby nějakého konstruktéra, a který je jednoduše důsledkem působení velmi jednoduchých fyzikálních zákonů. Je to proces evoluce přirozeným výběrem, objevený Charlesem Darwinem a nezávisle na něm Alfredem Russelem Wallacem.

Co mají všechny objekty, které vypadají, jako by musely mít konstruktéra, společného? Odpověď zní - statistickou nepravděpodobnost. Jestliže nalezneme na pláži průhledný oblázek ohlazený vodou do tvaru hrubé čočky, nebudeme z toho usuzovat, že musel být navržen nějakým optikem: tohoto výsledku jsou schopny dosáhnout samy přírodní zákony bez něčí pomoci; není tedy příliš nepravděpodobné, že se to prostě "stalo". Ale jestliže nalezneme detailně vypracovanou složenou čočku, s pečlivou korekcí sférické a chromatické aberace, potaženou vrstvou proti prudkému světlu, a s nápisem "Carl Zeiss" vyrytým na okraji, víme, že se nemohla stát jen tak náhodou. Jestliže si vezmete všechny atomy takové složené čočky, a hodíte je náhodně dohromady za tlakového působení běžných fyzikálních zákonů přírody, je teoreticky možné, že čirou náhodou ony atomy prostě utvoří vzorec Zeissovy složené čočky, a dokonce i to, že atomy kolem okraje se uspořádají takovým způsobem, že na něm bude bude vyryto jméno "Carl Zeiss". Ale počet jiných způsobů, jak se atomy se stejnou pravděpodobností mohou uspořádat, je tak obrovsky a nezměřitelně vyšší, že hypotézu náhody nemusíme vůbec brát do úvahy. Náhoda jako vysvětlení je vyloučena.

Mimochodem, nejde o argument kruhem. Mohl by se zdát být kruhem, protože by se dalo říci, že jakékoliv konkrétní uspořádání atomů je při zpětném pohledu velmi nepravděpodobné. Jak již bylo řečeno, když golfový míček přistane na hřišti na určitém stéblu trávy, bylo by pošetilé zvolat: "Ze všech těch miliard stébel, na která mohl spadnout, ten míček spadnul zrovna na toto. Jak překvapivě, zázračně nepravděpodobné!" Logický klam je zde ovšem to, že míček musel někde přistát. Můžeme zůstat ohromeni nepravděpodobností skutečné události jen tehdy, jestliže ji upřesníme a priori: například, jestliže se člověk s očima zavázanýma páskou otočí několikrát kolem své osy, náhodně udeří holí míček a tímto jediným úderem se trefí do jamky. To by bylo opravdu překvapivé, protože cíl určení míčku je specifikován předem.

Ze všech triliónů různých způsobů, jak se atomy teleskopu mohou uspořádat, by pouze menšina skutečně fungovala nějakým užitečným způsobem. Pouze malinká menšina z nich by měla na sobě vyrytý nápis "Carl Zeiss", nebo, vskutku jakákoliv rozpoznatelná slova nějakého lidského jazyka. Totéž platí pro části hodinek: ze všech miliard možných způsobů jak je sestavit dohromady, jen velmi malá menšin bude ukazovat čas nebo konat něco užitečného. A ovšem, že totéž platí, a fortiori, pro části živého těla. Ze všech triliónů triliónů způsobů, jak sestavit části těla, jich pouze nesmírně malá menšina bude žít, shánět potravu, jíst a reprodukovat se. Je pravda, že existuje mnoho odlišných způsobů, jak být živý - přinejmenším deset milionů různých způsobů, jestliže budeme počítat množství odlišných živočišných druhů, které dnes žijí - ale, jakkoliv mnoho může být způsobů jak být živý, je jisté, že existuje obrovsky větší počet způsobů, jak být mrtvý!

Můžeme bezpečně usuzovat, že živá těla jsou miliardkrát komplikovanější - ze statistického hlediska příliš nepravděpodobná - aby vznikla pouhopouhou náhodou. Jak ale tedy vznikla? Odpověď zní, že náhoda vstupuje do tohoto příběhu, ale ne jako jeden, monolitický akt náhody. Místo toho se vyskytovala celá řada malých náhodných kroků, každý z nich dost malý na to, aby byl věrohodným výsledkem působení svého předchůdce, jeden po druhém v pořadí za sebou. Tyto malé kroky náhody jsou zapříčiněny genetickými mutacemi, náhodnými změnami - vlastně chybami - v genetickém materiálu. Dávají povstat změnám v existující tělesné stavbě. Většina těchto změn je škodlivá a vede ke smrti. Menšina z nich se však projeví jako malá zlepšení, vedoucí ke zvýšené šanci na přežití a reprodukci. Tímto procesem přirozeného výběru, se ony náhodné změny, které se ukážou být prospěšnými, nakonec rozšíří po celém živočišném druhu a stanou se standardem. Scéna je nyní připravena pro další malou změnu v evolučním procesu. Po, řekněme, tisíci těchto malých změn v řadě, kdy každá změna poskytuje základ pro následující, se koncový výsledek stal procesem akumulace příliš složitým, aby k němu došlo v jediném aktu náhody.

Je například teoreticky možné, aby se zničehonic utvořilo oko, v jednom náhodném kroku, z ničeho: na holé kůži, řekněme. Je to teoreticky možné v tom smyslu, že návod by mohl být zapsán ve formě velkého množství mutací. Kdyby všechny tyto mutace proběhly zároveň, mohlo by se opravdu z ničeho vytvořit kompletní oko. Ale ačkoliv je to teoreticky možné, v praxi je to nemyslitelné. Množství k tomu potřebné šťastné náhody je příliš velké. Onen "správný" návod obsahuje změny v obrovském množství genů zároveň. Správný návod je jedna konkrétní kombinace změn z trilionů stejně pravděpodobných kombinací náhod. Takovou zázračnou koincidenci můžeme jistě vyloučit. Ale je doknale přesvěčivé, že moderní oko se mohlo vyvinout z něčeho skoro stejného jako moderní oko, ale ne zcela: jen velmi málo méně vyvinutého oka. Podle téhož důvodu se toto jen o něco málo propracované oko vyvinulo z ještě o trošku méně vyvinutého oka, a tak dále. Jestliže předpokládáme dostatečně velké množství dostatečně malých rozdílů mezi každou z evolučních fází a její předchůdkyní, musíte být schopni odvodit úplné, složité, fungující oko z holé kůže. A kolik středních fází máme dovoleno postulovat? To závisí na tom, kolik času máme k dispozici. Bylo dost času na to, aby se oči vyvinuly v postupných malých krocích z ničeho?

Fosilie nám říkají, že život se vyvíjí na Zemi více jak 3 miliardy let. Por lidskou mysl je téměř nemožné uchopit takto obrovsky dlouhé období času. Přirozeně a milosrdně máme sklon chápat naši vlastní očekávanou délku života jako dost dlouhý čas, ale nemůžeme očekávat, že budeme žít dokonce ani sto let. Je to už 2000 let, co žil Ježíš, což je časové rozpětí dost dlouhé na to, aby se setřel zřetelný rozdíl mezi dějnami a mýtem. Umíte si představit milion takových období přiložených jednu ke druhé? Předpokládejme, že bychom chtěli napsat celou minulost na jedinou dlouhou roli pergamenu. Kdybychom nacpali celé období křesťanského letopočtu do jednoho metru této role, jak dlouhá by byla část svitku zachycující předkřesťanské období zpátky v čase až k počátku evoluce? Odpověď zní, že tato část svitku by byla dlouhá z Milána až do Moskvy. Pomyslete na implikace z toho plynoucí pro množství evolučních změn, které se v tak dlouhém období mohly nashromáždit. Všechny domácí rasy psů - mopslíci, pudlové, kokršpanělé, bernardýni, a čivavy - pocházejí z vlků v časovém rozpětí počítajícím se na stovky nebo nanejvýš tisíce let: ne více než dva metry cesty z Milána do Moskvy. Pomyslete na množství změn, obsažených ve vývoji od vlka k čínskému pinči; nyní vynásobte toto množství změn milionkrát. Když se na to podíváte takto, začne být snadné věřit, že oko se mohlo vyvinout ze žádného oka po malých krocích.

Zbývá nám uspokojivě vysvětlit, že každý z oněch středních (přechodných) kroků na cestě evoluce, řekněme od holé kůže k oku jak ho známe, by byl favorizován přirozeným výběrem; byl by zlepšením svého předka ve vývojové řadě, nebo by aspoň přetrval. Není nám k ničemu dokázat, že existuje teoreticky řetězec téměř vnímatelně odlišných přechodných fází vedoucích k nějakému oku, kdyby mnozí z těchto středních členů ve vývojové řadě vymřeli. Někdy se namítá, že části oka musejí být všechny pohromadě nebo oko vůbec nebude fungovat. Půlka oka, říká ona námitka, není o nic lepší než vůbec žádné oko. Nemůžete létat s polovinou křídla; není možné slyšet s polovičním uchem. Tudíž nemohla existovat řada krok za krokem postupujících přechodných členů vedoucích k současnému oku, křídlu, nebo uchu.

Tento druh argumentace je tak naivní, že člověk může jen žasnout nad podvědomými motivy víry v něj. Není zcela zřejmě pravdivé, že půlka oka je neužitečná. Ti, kdo trpí šedým zákalem a jimž chirurgicky odstranili jejich čočky, nevidí moc dobře bez brýlí, ale stále jsou na tom mnohem lépe než lidé, kteří zcela nevidí. Bez čočky nemůžete zaostřit na podrobný obrázek, ale můžete se vyhnout srážce s překážkami a můžete rozpoznat hrozivě čnící stín predátora.

Pokud jde o argument, že nelze létat pouze s polovinou křídla, je vyvrácen velikými počty velmi úspěšně plachtících živočichů, včetně savců mnoha různých druhů, ještěrek, žab, hadů a olíhní. Mnoho různých druhů živočichů žijících na stromech má kožní laloky mezi klouby, které jsou skutečně maličkými křídly. Jestliže spadnete ze stromu, každý kožní lalok nebo zploštění těla, které zvýší velikost vašeho povrchu vám může zachránit život. A jakkoliv malé nebo velké mohou vaše laloky být, musí vždy existovat kritická výška taková, že jestliže spadnete ze stromu této výšky, byl by váš život zachráněn jen trochu větším povrchem těla. Takže když vaši potomci vyvinou tento plošný povrch navíc, zachrání jim to životy o trochu víc, i kdyby spadli ze stromů jen trochu vyšších. A tak tento proces pokračuje dále po neznatelně stupňovaných krocích, dokud za stovky generací později, dospějeme k celým křídlům.

Oči a křídla nemohou začít existovat skokem, za jeden krok. To by bylo jako mít skoro nekonečné štěstí a trefit číselnou kombinaci, která otevírá sejf velké banky. Ale jestliže budete točit číselníky na zámku náhodně, a pokaždé, když se dostanete trošku blíže k onomu šťastnému číslu, dveře od sejfu se se zavrzáním a cinknutím trošku pootevřou, pak byste brzy ony dveře otevřeli! Toto je v základu tajemství toho, jak evoluce přirozeným výběrem dosahje toho, co se kdysi zdálo nemožné. Věci, které nemohou být možně získány od velmi odlišných předchůdců, mohou být úspěšně získány od pouze lehce odlišných předchůdců. Za pouhého předpokladu, že existuje dostatečně dlouhá řada takových lehce odlišných předchůdců, můžete získat (derive) cokoliv z čehokoliv jiného.

Evoluce je tedy teoreticky schopná udělat práci, která se kdysi zdála být privilegiem Boha. Ale existuje nějaký důkaz, že se evoluce skutečně udála? Odpověď zní ano; důkazů je ohromné množství. Miliony fosilií jsou nalézány na přesně těch místech a přesně v těch vrstvách (depths), kde bychom je měli očekávat, jestliže evoluce proběhla. Ani jedna zkamenělina se ještě nenašla na místě, kde by ji evoluční teorie nebyla byla očekávala, ačkoliv by se to velice snadno mohlo stát: například fosilie savce nalezená ve skalách tak starých, že tehdy ještě neexistovaly ryby, by byla dostatečným důkazem proti evoluční teorii.

Vzorek rozšíření živočichů a rostlin na kontinentech a ostrovech světa je přesně to, co by se dalo očekávat, jestliže se vyvinuli ze společných předchůdců pomalými, postupnými kroky. Vzorky podobnosti mezi zvířaty a rostlinami je přesně takový, jaký bychom očekávali, jestlie by byli někteří z nich blízcí příbuzní a jiní svoji vzdálenější příbuzní. Skutečnost, že genetický kód je stejný u všech živých tvorů, naprosto svědčí o tom, že se všichni vyvinuli z jednoho jediného předchůdce. (all are descended from one single ancestor). Důkazy svědčící pro evoluci jsou natolik pádné, že jediný způsob, jak zachránit teorii stvoření, je předpokládat, že Bůh záměrně všude umístil kvanta důkazů, aby to vypadalo, že se evoluce stala. Jinými slovy, fosílie, geografické rozšíření živočichů a tak dále, jsou všechno jeden obrovský podvod na důvěry. Chce někdo uctívat nějakého Boha schopného takového podvodu? Je jistě zdaleka uctivější a rovněž vědecky smysluplnější brát ony důkazy samosebou. Všichni živí tvorové jsou si vzájemně příbuzní a vyvinuli se z jednoho jediného vzdáleného předka, který žil před více než 3 miliardami let.

Argument Plánu (Design) byl tedy jako důvod pro víru v nějakého Boha zničen. Existují ještě nějaké další argumenty? Někteří lidé věří v Boha kvůli tomu, co se jim jeví být vnitřním zjevením. Takováto zjevení (revelations) nejsou vždy povznášející, ale bezpochyby danému jednotlivci připadají skutečná. Mnoho obyvatel ústavů pro duševně nemocné má neotřesitelnou vnitřní víru, že jsou Napoleon nebo, vskutku, Bůh sám. Nepochybuji o síle takových přesvědčení u těch, kteří je mají, ale to není důvod, abychom v ně věřili my ostatní. Protože jsou opravdu taková přesvědčení vzájemně rozporná, nemůžeme věřit ve všechny.

Je toho trochu víc, co je třeba říci. Evoluce přirozeným výběrem vysvětluje hodně, ale nemohla by začít z ničeho. Nemohla začít, dokud nebyl k dispozici nějaký druh rudimentární reprodukce a dědičnosti. Novodobá dědičnost se zakládá na kódu DNA, který sám o sobě je příliš komplikovaný, aby zničehonic začal existovat jediným aktem náhody. Zdá se, že to znamená, že předtím musel existovat nějaký ranější systém dědičnosti, nyní zmizelý, který byl dost jednoduchý na to, aby povstal náhodou a podle chemických zákonů a který poskytnul prostředí, v němž nějaká primitivní forma rostoucího přirozeného výběru mohla začít. DNA byla pozdějším produktem této rané kumulativní selekce. Před vznikem tohoto původního druhu přirozeného výběru existovalo období, kdy byly z jednoduších vystavěny složité chemické kombinace a před tím období, kdy byly chemické prvky vystavěny z jednodušších elementů, za působení dobře známých fyzikálních zákonů. Před tím bylo všechno konec konců vystavěno z čistého vodíku jako bezprostředního produktu velkého třesku, jenž byl počátkem vesmíru.

Existuje pokušení argumentovat, že ačkoliv Bůh možná není zapotřebí k vysvětlení evoluce komplexního řádu, jakmile jednou vesmír začal, se svými fundamentálními fyzikálními zákony, přece jen potřebujeme nějakého Boha, abychom vysvětlili původ všech věcí. Tato představa toho Bohu moc k práci neponechává: prostě jen spustit velký třesk, pak si sednout a čekat na všechno, co se stane. Fyzikální chemik Peter Atkins ve své překrásně napsané knize The Creation (Stvoření) postuluje líného Boha, který se snažil udělat co možná nejméně, aby inicioval všechno. Atkins vysvětluje, jak každý krok v historii univerza následoval, podle jednoduchého přírodního zákona, svéo předchůdce. Takže postupně snižuje množství práce, kterou by onen líný stvořitel potřeboval vykonat a nakonec dospívá k závěru, že by vlastně nepotřeboval vykonat vůbec nic!

Detaily rané fáze vesmíru náležejí do sféry fyziky, zatímco já jsem biolog, jenž se zabývá spíše pozdějšími fázemi evoluce komplexity. Pro mě je důležitá myšlenka, že i když fyzik potřebuje postulovat neredukovatelné minimum, které muselo být přítomno na počátku, aby vesmír vůbec začal, toto neredukovatelné minimum je jistě krajně jednoduché. Z definice jsou vysvětlení, která stavějí, na jednoduchých premisách přesvědčivější a uspokojivější než vysvětlení která musejí postulovat složité a statisticky nepravděpodobné začátky. A nemůžete mít nic složitějšího, než nějakého Boha všemohoucího!


Richard Dawkins is Oxford's Professor of Public Understanding of Science. He is the author of The Blind Watchmaker (on which this article is partly based) and Climbing Mount Improbable. He is a Senior Editor of Free Inquiry.


(c) 2003 překl. Manfred de la Sense