Je věda náboženstvím?

Richard Dawkins

publikováno v The Humanist, leden/únor 1997

Humanista roku 1996 si položil tuto otázku v proslovu při přebírání ceny Americké humanistické asociace.

Dnes je v módě šířit apokalyptickou hrůzu o takových hrozbách lidstva, jaké představují virus AIDS, nemoc "šílených krav" a mnohé jiné, ale myslím si, že jako případ lze uvést, že jedním z velkých světových zel je víra. Je srovnatelná s virem neštovic, ale obtížněji vyhubitelná.

Víra, totiž domněnka, která není založená na důkazu, je hlavní nectností každého náboženství. A kdo si při pohledu na Severní Irsko nebo Blízký východ není jistý, že mozkový virus víry není krajně nebezpečný? Jednou z povídaček vyprávěných mladým muslimským sebevražedným bombovým atentátníkům je, že mučednická smrt je nejrychlejší cestou do ráje — a nejen do ráje, ale do zvláštní části ráje, kde se jim dostane zvláštní odměny 72 panenských nevěst. Napadá mě, že naší největší nadějí možná bude poskytnout jakýsi druh "duchovního odzbrojení": poslat k nim speciálně vycvičené teology, kteří by snížili onen obvyklý počet panen.

Vzhledem k nebezpečím hrozícím od víry — a uvažujíc úspěchy rozumu a pozorování v činnosti nazývané vědou — shledávám ironickým, že kdykoliv veřejně přednáším, vždycky, jak se zdá, se najde někdo, kdo přijde a řekne: "Ovšem, vaše věda je zrovna tak náboženství jako to naše. V tom základním věda prostě spočívá na víře, ne?"

Nuže, věda není náboženství a nespočívá na víře. Ačkoliv má mnohé z ctností náboženství, nemá žádnou z jeho neřestí. Věda je založena na ověřitelné evidenci důkazů. Náboženská víra nejenže postrádá důkazní materiál, její nezávislost na důkazech je její pýchou a radostí, vykřikovanou ze střech. Proč by jinak křesťané byli tak kritičtí k pochybujícímu Tomáši? Ostatní apoštolové jsou nám dáváni za příklad ctnosti, protože jim stačila víra. Nevěřící Tomáš na druhou stranu požadoval důkaz. Možná že právě on by měl být patronem vědců.

Jedním z důvodů, proč mi předhazují, že věda je náboženství, je to, že věřím ve fakt evoluce. A já v ni věřím dokonce s vášnivým přesvědčením. Někomu se to může povrchně zdát podobné víře. Ale důkazy, které mě nutí věřit v evoluci, nejsou jen ohromně silné; jsou volně dostupné každému, kdo se obtěžuje si je prostudovat. Kdokoliv může studovat stejné důkazy, jaké mám já a pravděpodobně dojít k stejnému závěru. Ale jestliže máte přesvědčení, které je založeno pouze na víře, nemohu přezkoumat vaše důvody. Můžete se stáhnout za soukromé hradby víry, kam na vás nedosáhnu.

V praxi samozřejmě jednotliví vědci skutečně někdy upadnou zpět do nectnosti víry, a několik jich může věřit tak cílevědomě v nějakou oblíbenou teorii, že mohou příležitostně falsifikovat důkazy. Avšak skutečnost, že se to občas stává, nemění zásadu, že když tak činí, činí tak s ostudou a ne s pýchou. Vědecká metoda je tak konstruována, že jejich falsifikaci nakonec objeví.

Věda je ve skutečnosti jednou z nejmravnějších, jednou z nejčestnějších disciplín vůbec — protože věda by se naprosto zhroutila, kdyby nebyla úzkostlivě čestná při zpravování o důkazech. (Jak zdůraznil James Randi, je toto jedním z důvodů, proč jsou vědci tak často podvedeni paranormálními podvodníky a proč odhalující roli lépe hrají profesionální kouzelníci; vědci prostě rovněž neanticipují záměrnou nečestnost.) Existují další profese (netřeba zmiňovat obzvláště advokáty), v nichž falšování důkazů nebo aspoň jejich pokřivení je přesně to, za co jsou lidé placeni a za co dostávají body navíc.

Věda je tedy zbavená hlavního hříchu náboženství, jímž je víra. Ale, jak jsem zdůraznil, věda přece jen má některé ze ctností náboženství. Náboženství se může snažit poskytnout svým stoupencům nejrůznější výhody — mezi jinými vysvětlení, útěchu a povzbuzení. Věda má také co nabídnout v těchto oblastech.

Lidé mají velký hlad po vysvětlení. Může to být jeden z hlavních důvodů, proč lidstvo tak univerzálně má náboženství, protože náboženství usilují o poskytnutí vysvětlení. Přicházíme k našemu individuálnímu vědomí v záhadném vesmíru a toužíme mu rozumět. Většina náboženství nabízí jakousi kosmologii a biologii, tj. teorii vzniku života, teorii počátků, a důvody pro existenci. Tím dokazují, že náboženství je v jistém smyslu věda; jenže prostě špatná věda. Nenaleťte argumentu, že náboženství a věda fungují v oddělených dimenzích a zabývají se docela oddělenými druhy problémů. Náboženství se z historického hlediska vždy pokoušela odpovídat na otázky, které správně náležejí vědě. Takže náboženství by se nyní nemělo dovolit, aby se stáhlo z půdy, na níž se tradičně vždy pokoušelo bojovat. Skutečně nabízí jak kosmologii, tak biologii; avšak v obou případech se mýlí.

Poskytnout útěchu je pro vědu těžší. Na rozdíl od náboženství, věda nemůže nabídnout truchlícím, že se slavně znovu shledají se svými milovanými v posmrtném životě. Ti, jimž se ubližuje na této zemi, nemohou, z vědeckého hlediska, očekávat sladké zasloužené potrestání svých mučitelů v budoucím životě. Dalo by se argumentovat, že je-li představa posmrtného života iluzí (jak se domnívám já), pak útěcha, kterou nabízí, je planá. Ale tak tomu nutně není; nesprávné přesvědčení může být zrovna tak útěšné jako správné, za předpokladu, že věřící nikdy neobjeví jeho nesprávnost. Ale jestliže útěcha přichází takto levně, může věda přispět jinými levnými paliativy, jako jsou tišící léky, jejichž útěšnost může nebo nemusí být iluzorní, ale skutečně fungují.

Avšak pokud jde o povzbuzení, tak tam se věda skutečně dostává ke svému. Všechna velká náboženství mají místo pro bázeň, pro extatický pocit vytržení nad zázrakem a krásou stvoření. A je to přesně tento pocit, kdy mráz běží po zádech a v posvátné hrůze sotva popadáte dech — skoro uctívání — toto zaplavení hrudi extatickým údivem, co může moderní věda nabídnout. A činí tak za hranicemi nejdivočejších snů svatých a mystiků. Skutečnost, že nadpřirozeno nemá místo v našich vysvětleních, v našem pochopení tolika věcí týkajících se vesmíru a života, nezmenšuje onu posvátnou hrůzu. Je to úplně naopak. Pouhý letmý pohled do mikroskopu na mozek mravence nebo do teleskopu na vzdálenou galaxii s miliardou světů dostačují k tomu, aby samotné žalmy chvály učinily malými a omezenými..

Nuže, jak říkám, když se mi klade, že věda nebo nějaká konkrétní část vědy, jako je evoluční teorie, je prostě náboženství jako každé jiné, obvykle to s nevolí popírám. Ale začal jsem uvažovat nad tím, jestli to možná není špatná taktika. Možná, že správnou taktikou je přijmout vděčně toto obvinění a vyžadovat rovnocenný čas pro vědu při výuce náboženství na školách. A čím víc o tom přemýšlím, tím více poznávám, že by se z toho dal udělat výborný případ. Takže chci trochu promluvit o náboženské výchově a místu, které by v ní věda mohla hrát.

Cítím se velmi silný, pokud jde o způsob, jak jsou vychovávány děti. Nejsem zcela obeznámen s tím, jak je tomu ve Spojených státech, a to, co řeknu, možná bude mít větší relevanci pro Spojené království, kde je státně povinná, zákonem prosazovaná náboženská výchova pro všechny děti. Ve Spojených státech je to neústavní, ale předpokládám, že děti jsou nicméně nábožensky vychovávány v takovém konkrétním náboženství, jaké jejich rodiče považují za vhodné.

Což mě přivádí k mému tématu, mentálnímu zneužívání dětí. V jednom čísle z r. 1995 Independentu, což jsou jedny z čelných londýnských novin, byla fotografie docela sladké a dojímavé scény. Byly vánoce a obrázek ukazoval tři děti nastrojené jako tři mudrci pro hru o narození Ježíška. Doprovodný příběh popisoval jedno z dětí jako muslima, jedno jako hinduistu, a jedno jako křesťana. Předpokládaná sladká a dojímavá pointa celého příběhu byla, že všechny hrály nějakou roli v této hře o narození Ježíška.

To, co není sladké a dojímavé, je, že tyto děti měly všechny čtyři roky. Jak můžete popsat dítě ve věku čtyř let jako muslima nebo křesťana nebo hinduistu nebo žida? Mluvili byste o čtyřletém ekonomickém monetaristovi? Mluvili byste o čtyřletém neo-isolacionistovi nebo čtyřletém liberálním republikánovi? Existují názory na kosmos a svět, které děti, jakmile vyrostou, budou pravděpodobně muset sami hodnotit. Náboženství je jednou z oblastí naší kultury, v níž se naprosto přijímá, bez pochybností — dokonce i bez povšimnutí si, jak je to bizarní — že rodiče mají naprostý a absolutní rozhodovací hlas o tom, v čem a jak budou jejich děti vychovávány, jaké názory jejich děti budou mít ohledně kosmu, života, existence. Už chápete, co míním mentálním zneužíváním dětí?

Když se teď podíváme na nejrůznější věci, jejichž dosažení by se u náboženské výchovy mohlo očekávat, jedním z jejích cílů by mohlo být povzbuzování dětí k reflexi hlubokých otázek existence, pozvání k tomu, aby se pozvedli nad monotónní starosti obyčejného života a mysleli sub specie aeternitatis.

Věda může nabídnout vizi života a vesmíru, která, jak jsem již poznamenal, o třídu převyšuje jakoukoliv ze vzájemně si odporujících věr a neuspokojivých nedávných tradic světových náboženství.

Například, jak by mohly děti v náboženské výchově nebýt inspirovány, kdybychom jim mohli předat ponětí o stáří vesmíru? Předpokládejme, že v okamžiku Kristovy smrti, by tato zpráva začal putovat maximálně možnou rychlostí celým vesmírem směrem od země. Jak daleko by ona hrozná zpráva docestovala do dnešního dne? Kdybychom se při odpovědi drželi speciální teorie relativity, zněla by, že ona zpráva by nemohla, vůbec za žádných okolností, dosáhnout více než jedné padesátiny cesty napříč jednou galaxií — ani ne jednu tisícinu cesty k naší nejbližší sousední galaxii ve vesmíru se sto miliony takových galaxií. Vesmír jako celek by nemohl být ničím jiným, než indiferentním ke Kristovi, jeho narození, jeho utrpení, a jeho smrti. Dokonce i tak významná zpráva jako je původ života a Zemi by mohla cestovat pouze po našem malém místním shluku galaxií. A přece byla tato událost na časové ose pozemského času tak starodávná, že, jestliže tuto časovou osu (orig.: stáří události objevení se života, pozn. překl.) budete považovat za své rozevřené paže, celá lidská historie, celá lidská kultura by spadla ze špičky vašeho prstu jediným pohybem pilníku na nehty.

Argument z rozumného uspořádání světa /design/, významná část dějin náboženství, by v mé náboženské výchově rovněž nebyl opomenut, to snad není nutné říkat. Děti by se dívaly na okouzlující zázraky živoucích říší a zvažovali by darwinismus vedle kreacionistických alternativ a rozhodovaly by se samy. Myslím, že děti by neměly potíže rozhodnout se správně, kdyby se jim předložily důkazy. To, co mě trápí, není otázka rovných časů, ale to, že aspoň pokud vím, děti ve Spojeném království a Spojených státech nedostávají v podstatě žádný čas na evoluční vysvětlení, a přesto se učí kreacionismus (ať ve škole, v kostele nebo doma).

Bylo by rovněž zajímavé vyučovat více než jednu teorii stvoření. Ta, která dominuje v naší kultuře, je náhodou židovský stvořitelský mýtus, který byl převzat z babylónského mýtu o stvoření. Existují samozřejmě spousty jiných, a snad by se jim všem měl dát stejný čas (až na to, že by pak nebyl čas na studium něčeho jiného). Vím, že existují hinduisté, kteří věří, že svět byl stvořen v jakési kosmické máselnici, a nigerijské národy, které věří, že svět stvořil Bůh z exkrementů mravenců. Tyto příběhy mají jistě stejné právo na rovnocenný čas jako židovsko-křesťanský mýtus o Adamovi a Evě.

Tolik pokud jde o Genesis; nyní se podívejme na proroky. Halleyova kometa se zcela jistě vrátí v roce 2062. Biblická nebo delfská proroctví nezačínají aspirovat na takovou přesnost; astrologové a stoupenci Nostradama se neodvažují spáchat konkrétní prognózy, ale spíše halí své šarlatánství do pláštíku mlhavosti. Když se komety objevily v minulosti, bývaly často chápány jako znamení blížící se katastrofy. Astrologie hrála důležitou roli v nejrůznějších náboženských tradicích, včetně hinduismu. Tři mudrci, které jsem již zmínil výše, byli prý vedeni ke kolébce s Ježíškem hvězdou. Mohli bychom se zeptat dětí, jakou fyzikální cestou si představují, že údajný hvězdný vliv na lidské záležitosti by mohl přicházet.

Mimochodem, kolem vánoc roku 1995 vysílala BBC šokující program, kde účinkovala astronomka, biskup a novinář, kteří byli vysláni ze země za úkolem vystopovat kroky zmíněných tří mudrců. Nu dobrá, dala by se pochopit účast biskupa a novináře (jenž byl náhodou náboženským spisovatelem), ale pokud jde o astronomku, byla to údajně uznávaná pracovnice ve svém oboru, a přesto se toho zúčastnila! Celou cestu hovořila o zlých znameních toho, když jsou Saturn a Jupiter v ascendentu na Uranu nebo co to bylo. Ve skutečnosti nevěří v astrologii, ale jedním z problémů je, že naše kultura se naučila ji tolerovat, nechat se jí přihlouple bavit — tak moc, že dokonce i vědci, kteří v astrologii nevěří, tak nějak myslí, že jde o trochu neškodné legrace. Já beru astrologii opravdu velmi vážně: myslím, že je hluboce škodlivá, protože podrývá racionalitu, a rád bych viděl proti ní nějakou kampaň.

Když se náboženská výchova zvrhne v etiku, nemyslím si, že věda má skutečně moc co říci, a nahradil bych ji racionální morální filosofií. Myslí si děti, že existují absolutní standardy toho, co je správné a nesprávné? A jestliže ano, odkud pocházejí? Můžete dát dohromady dobré fungující zásady toho, co je správné a nesprávné, jako "dělej to, co chceš, aby jiní činili tobě" a "největší dobro pro největší počet" (ať už to má znamenat cokoliv)? Je to užitečná otázka, ať už je vaše osobní morálka jakákoliv, ptát se jako evolucionista, odkud pochází morálka; jakou cestou získal lidský mozek svůj sklon mít etiku a morálku, cit pro správné a nesprávné?

Měli bychom cenit lidský život nad všechen ostatní život? Má být kolem druhu Homo sapiens vybudována nějaká rigidní hradba, nebo bychom měli mluvit o tom, zda-li existují jiné druhy, které mají oprávnění mít naše humanistické sympatie? Měli bychom například podporovat lobby právo-na-život, která se zcela zaobírá lidským životem, a cenit život lidského plodu se schopnostmi červa nad život myslícího a cítícího šimpanze? Co je základem onoho plotu, který vztyčujeme okolo Homo sapiens — dokonce i kolem malého kousku plodové tkáně? (není to moc dobrá evoluční myšlenka, když o tom popřemýšlíte). Kdy se v naší evoluční rodové linii od našeho společného předka se šimpanzem takový plot náhle vzal?

Nuže, přesuneme se od morálky k posledním věcem člověka, k eschatologii. Víme z druhého zákona termodynamiky, že celá složitost, všechen život, všechen smích, všechen smutek je peklo předurčené ke srovnání sebe sama do studené nicoty na konci. Oni — a my — nemohou být nikdy něčím více, než dočasné, místní vzdorozáchvěvy velkého vesmírného sesuvu do propasti uniformity.

Víme, že vesmír se rozpíná a bude se pravděpodobně rozpínat navždy, ačkoliv je možné, že se začne zase smršťovat. Víme, že ať už se s vesmírem stane cokoliv, slunce pohltí zemi ode dneška asi za 60 milionů století.

Čas sám začal v jistém okamžiku a může skončit v jistém okamžiku — nebo nemusí. Čas může skončit místně v miniaturních kritických okamžicích nazývaných černé díry. Zákony vesmíru jak se zdá platí v celém vesmíru. Proč je tomu tak? Mohly by se tyto zákony změnit v oněch kritických momentech? Abychom skutečně spekulovali, čas by mohl začít znovu s novými fyzikálními zákony, novými fyzikálními konstantami. A se dokonce předpokládalo, že by mohlo existovat mnoho vesmírů, každý izolován tak naprosto od ostatních, že by pro něj ony ostatní neexistovaly. Anebo by mohl existovat mezi vesmíry darwinovský výběr.

Takže věda by mohla podat dobrou zprávu o sobě samé v náboženské výchově. Ale to by ještě nestačilo. Domnívám se, že určitá obeznámenost se svatojakubovskou verzí Bible je významná pro každého, kdo chce porozumět narážkám, které se objevují v anglické literatuře. Společně s Book of Common Prayer, má Bible 58 stránek v Oxford Dictionary of Quotations. Pouze Shakespeare má víc. Myslím, že nemít žádný druh biblického vzdělání je nešťastné, jestliže děti chtějí číst anglickou literaturu a rozumět původu frází jako "skrze zrcadlo temné", "všechno tělo je jak tráva", "závod není pro rychlého", "volání na poušti", "sklizeň větru", "mezi zrnem plevy", "slepý v Gaze", "Jobovi utěšitelé", a "vdovina troška."

Chci se nyní vrátit k obvinění, že věda je jen víra. Extrémnější verze tohoto obvinění — jedna z těch, které často potkávám jako zároveň vědec a racionalista — je obvinění ze slepého fanatismu a úzkoprsosti u vědců samých, které jsou stejně velké jaké lze najít u náboženských lidí. Někdy může být trocha oprávnění v tomto obvinění; ale jako zaslepení bigotní fanatici jsme my vědci pouzí amatéři ve hře. Jsme spokojeni s tím, že vedeme diskuse s těmi, kdo s námi nesouhlasí. Nezabíjíme je.

Ale rád bych popřel dokonce i menší obvinění z čistě slovního fanatismu. Existuje velmi, velmi důležitý rozdíl mezi tím cítit silně, dokonce vášnivě, něco, protože jsme o tom přemýšleli a prozkoumali důkazy té věci na jedné straně, a tím cítit silně něco, protože nám to bylo vnitřně zjeveno, nebo vnitřně zjeveno někomu jinému v dějinách a následně posvěceno tradicí. Existuje celý rozdíl ve světě mezi přesvědčením, které člověk chce bránit citováním důkazů a logikou a přesvědčením, které není podpořeno ničím více než tradicí, autoritou nebo zjevením.


Richard Dawkins is Charles Simonyi Professor of the Public Understanding of Science at Oxford University. His books include The Selfish Gene, The Blind Watchmaker, River Out of Eden, and, most recently, Climbing Mount Improbable. This article is adapted from his speech in acceptance of the 1996 Humanist of the Year Award from the American Humanist Association.

.

Copyright © 2002, the American Humanist Association