Strašlivá jednoduchost versus tučný mozek

Kdo skutečně pracuje nejvíc na vypuzení nevědomosti?

Peter Atkins


Následující článek je z Free Inquiry magazine, sv. 18, č. 2.


Věda je téměř naprosto neslučitelná s náboženstvím. Říkám "téměř," ale nechci, aby toto lasičkovité slovo bylo chápáno jako slabost. Jediný bod slučitelnosti vědy a náboženství je ten, že na obou stranách existují dobromyslní, čestní lidé, kteří se upřímně a hluboce věnují objevování pravdy o tomto překrásném světě. Takže až na to žádná skutečná slučitelnost mezi vědou a náboženstvím není.

Vášní zbavený pohled vědy zkoumá své předměty (issues) veřejně, ve vědě probíhá otevřená výměna informací, věda diskutuje o složitých otázkách objektivně a buduje síť vzájemně závislých myšlenek a teorií, které progresivně odhalují složité jako výsledek jednoduchého. Dovnitř zaměřený sentimentální zápal náboženství reflektuje své předměty (issues) soukromě, vyměňuje si informace ujišťováním a tvrzením, diskutuje o složitých otázkách pomocí války, teroru a nátlakem, a buduje síť rozporných myšlenek, které skrývají nevědomost pod pláštíkem bombastické, ale prázdné prózy.

Tam, kde věda odhaluje, tam náboženství zatajuje. Kde chce náboženství vysvětlovat, ve skutečnosti se uchyluje k tautologiím. Tvrdit, že "Bůh to učinil" není ničím více než přiznáním nevědomosti podvodně převlečené za vysvětlení. Věda se svým veřejně přístupným korpusem informací a svými otevřenými, vyzkoumatelnými argumenty, může vést podivujícího se člověka k porozumění celému fyzikálnímu světu. (Níže budu ovšem argumentovat, že ten je celým světem vůbec.)

Věda ctí schopnosti lidského intelektu, náboženství je znevažuje. Věda nám poskytuje vyhlídku na úplné porozumění, neboť dále ukazuje, že za předpokladu dostatečné délky času neexistuje stránka světa, která by byla uzavřena jejímu podrobnému zkoumání a vysvětlení. Náboženství roztomile tvrdí, že lidské mozky jsou příliš zakrslé na to, aby mohly dosáhnout úplného pochopení. Přesto věda progresivně postupuje k úplnému poznání a ponechává náboženství, ať se mele v jejím závěsu.

Věda je dřina, ale odpovědi, které vysekává ze skalnatého povrchu nevědění jsou spolehlivé. Náboženství je spekulace z vyhřátého křesla, která je tak vhodná k tomu, aby z ní tučněl mozek. Věda nemůže odpovědět na hluboké problémy pouhými slovy: vychází z potu nesčíslných výzkumníků a ze zápasů teoretiků pochopit získaná data. Náboženství může spekulovat nevázaně a tudíž zbytečně, z ochablého, osobního mínění a nelze je vystavit zkoušce, snad s výjimkou záhrobí. Neexistuje ovšem žádné záhrobí, až na to v myslích lidí, kteří se nemohou smířit s vyhlídkou svého úplného zničení.

Věda pátrá po základní jednoduchosti, z níž vzniká ohromující složitost, která nás obklopuje a činí nám potěšení. Věda dobývá pozorování a hledá konečnou, definitivní jednoduchost existence. Základní pravda bude strašlivě jednoduchá; a sledovat tuto jednoduchost až do světa jevů se může ukázat být náročnější, než samotné odhalení oné jednoduchosti. Ale tato obtíž neznamená, že objev jednoduchosti je nesprávným základem. Náboženství hledá všeobjímající složitost - Boha - to, co nějak, a ze své vnitřní povahy nezkoumatelně, vysvětluje všechno, co existuje. Vysvětlení menší entity z hlediska nějaké větší je překroucením toho, co se tím má vysvětlit.

Ale podstata argumentu nespočívá zcela v nadřazenosti vědy jako modu pochopení fyzikálního světa: ale v tom, zda fyzikální svět je veškerý svět, a zda existuje nějaká stránka existence, která nutně leží mimo říši vědy. Jestliže existuje, pak si věda nemůže činit nárok na to být něčím víc než jen částečným přispěvatelem globálního pochopení. Jestliže neexistuje, pak je věda přinejmenším potenciálně schopná poskytnout úplné pochopení všeho, co existuje.

Avšak zde musíme velmi pečlivě rozlišovat mezi otázkami, kteér byly vymyšleny a otázkami, které se aspoň zdají reálné. Pouze ty druhé asi vedou k pravdivému poznání světa; ony prvé pouze odhalují psychologický stav jednotlivců a společností, kteří je vymysleli. Obávám se, že, podle mého názoru, většina těch otázek, které tak dělají starosti věřícím, jsou prvního, prázdného druhu. Takže zatímco se může zdát dokonale legitimní ptát se "jaký je účel tohoto vesmíru?", je ve skutečnosti tato otázka transpozicí z každodenního života. Není nijak nutné, aby tento vesmír měl nějaký účel: mohl by být zcela bezúčelovou nahodilou entitou.

Protože náboženství implicitně tvrdí, že věda nemůže uhádnout účel vesmíru, uzavírají z toho věřící, že kruh vědy je neúplný. To je ovšem nelogické, neboť náboženství si nemůže dovolit vynalézat iluzorní branky pro své protivníky, aby jimi proskočili: branky ano; iluzorní branky ne. Existuje několik příkladů vynalezení takových branek, včetně posmrtného života (ani troška důkazů, jestliže je vyloučeno přání otcem myšlenky), duše (opět) a existence zla ve světě stvořeném nekonečně milujícím Bohem (triviální problem, jestliže žádný takový Bůh neexistuje).

Někde na hranici mezi vymyšleným a skutečným leží otázka lidského ducha a s ním spojovaných vlastností jako jsou láska a estetické porozumění. Připouštím, že tyto vlastnosti nebo přinejmenším jejich fyziologické přináležitosti existují. Otázka potom je, zda je věda umí vysvětlit.

Neexistují důkazy, že to neumí; a není nerozumné předpokládat, že to umí bez toho, že by se musela uchylovat k nadpřirozenému importu. Láska je komplexní emoce, zahrnující geneticky kontrolované reakce, hormonální vyměšování, a intelektuální reflexe a úvahy. Věda takový stav umí vysvětlit, i když pravděpodobně nikdy nebude chtít být schopna předpovídat, zda se jeden jednotlivec zamiluje do jiného (ačkoliv dokonce i seznamovací agentury mají v této oblasti určitý úspěch). Tajemná a složitá láska možná bude, ale zcela jistě je otevřená vyhlídce vysvětlení. Rovněž estetika není nemyslitelně pochopitelná. Skutky udatnosti, hrdinství, tvořivosti, velkolepost a zločinnost, to vše se nachází v mezích sféry psychologie, a psychologie je přinejmenším větvička, jestliže ne plně rostlá větev vědy. Složitá, souhlasím; nepředvídatelná, snad; ale nikoliv uzavřená vědě.

Existuje ovšem jeden velký, kosmicky velký, zdánlivě skutečný problém: Odkud se to všechno vzalo? Zde vidíme nejostřeji rozdíl mezi metodami. Náboženství přijímá za vlastní odpověď ve stylu tučného mozku: Bůh to vytvořil - z důvodů, které zůstanou navždy neprozkoumatelné dokud, snad se s Ním nesjednotíme (čili, dokud nezemřeme). Taková odpověď, i když je vnitřně absurdní a morálně zlá ve svých implikacích, se jeví uspokojovat ty, pro něž je Bůh významnou částí jejich existence. Věda oproti tomu pevně a namáhavě směřuje k pochopitelnému vysvětlení. Všimněte si mimořádného pokroku, který byl učiněn od doby zveřejnění obecné teorie relativity na počátku dvacátého století. Ač je obtížný a stále nevyřešený, není žádný důvod se domnívat, že tento velký problém, jak vznikl vesmír, a co je, nebude vyřešen; můžeme bezpečně předpokládat, že řešení bude pochopitelné lidským myslím. A navíc, že poznání bude dosaženo na této straně hrobu.

Zkrátka, zatímco náboženství pohrdá silou lidského pochopení, věda, ušlechtilejší úsilí, ji ctí.


Peter Atkins je profesorem chemie na University of Oxford a členem Lincoln College. Jednou z jeho knih je Creation Revisited (W. H. Freeman, 1992)

orig. název: "Awesome and Adipose"

(c) 2003 překl. Manfred de la Sense