HOLBACHIA - ATEISTICKÝ WEB

Slovník pojmů a osobností

 

A D E F G H I K L M O P R S T V Z

 

A

agnosticismus filosoficky otevřený postoj poprvé tak pojmenovaný T.H. Huxleym (1876), který tvrdí, že nepoznáváme a nemůžeme poznat nebo podat důkaz, zda-li Bůh je nebo není. (a. někdy označován jako "slabý ateismus", "silný ateismus" pak tvrdí, že je možné dokázat neexistenci Boha, bohů)

Akvinský, Tomáš Vrcholný představitel křesťanské scholastické filosofie, nejsystematičtější myslitel středověku (Summy), pokusil se o syntézu vší tehdejší mu známé filosofie a o sladění filosofie s teologií. V kontextu ateismu má místo jako myslitel, který prostřednictvím využití Aristotelova učení probojoval svým spisem O jedinečnosti intelektu proti Averroistům nové pojetí individuální hodnoty jednotlivce tím, že hájil takový výklad Aristotelova učení o duši, který dokazuje jak a že jedinec má vlastní, individuální intelekt, kterým myslí, jakožto něco, co je nejvyšší částí jeho duše (moderně řečeno jeho Já nebo mozku), nikoliv něčím mimo člověka, s čím se člověk ve svém myšlení teprve musí spojit, sjednotit, jak tvrdil Averroes a jeho evropští stoupenci.

animismus názor, že duch nebo duše ovlivňuje tělo, vše je nějakým způsobem živé, vše má duši.

Anselm z Canterbury křesťanský novoplatonský myslitel z počátku scholastiky známý svým důkazem boží existence, o jehož legitimnosti se dodnes vedou spory. Důkaz se někdy mylně nazývá "ontologický", ale Anselm se neopírá v důkazním řetězci o ontologii, tj. o jisté postulované vlastnosti bytí (autorem pravého ontol. důkazu je až R. Descartes), ale chce pouze důkazem projasnit, pročistit víru a její obsahy, tj. nevychází ze skepse, ale z nepochybné víry, že bůh je a že každý ví, že je. Chce pouze ukázat, jak je to jisté pro rozum. Pro ateismus má význam jako ukázka idealistického směšování myšlení s bytím, tj. jeho důkaz se může jevit platným pouze v rámci myšlení, přechod od myšlení k bytí, jak mu důvěřuje ve svém důkazu, je nenutný. Další problém se týká stanovení toho, k čemu odkazuje slovo "největší", tj. jde zde o problém našeho pochopení nekonečna (naše představy jsou vždy ohraničené, konečné). Tak by se dalo říci, že ten, kdo tvrdí, že si dokáže představit něco, nad co nelze nic většího myslet, neví o čem mluví, protože vždy je možné si představit něco "většího" než je naše aktuální představa. Pojem, jakožto něco odlišného od představy, nekonečna je pouze negativní definicí (to, co nemá hranice) a nesplňuje tedy podmínky definovatelnosti, což je ovšem jasné už ze slova "definice", tj. ohraničení. Kant při řešení antinomií našeho rozumu (zde, zda existuje Bůh) poukazuje na omezení našeho poznání na zkušenostní názor. V tomto kontextu se představa transcendentního boha, kterého chce dokázat Anselm, jeví jako čirá fantazie.

Aristotelés ze Stageiry myslitel helénského období řecké antiky, žák idealisty Platona, pokusil se řešit některé zjevné rozpory Platonovy filosofie větším příklonem ke zkušenosti a systematickým empirickým výzkumem všeho, co je. V kontextu ateismu je pozoruhodný jeho výměr boha jako prvního hybatele v rámci jeho pojetí skutečnosti jako složené ze dvou aspektů - možnosti a uskutečnění (látky a formy). Každé jsoucno má v sobě tyto dva aspekty v různém poměru, ale vždy oba, tj. nikdy není pouze uskutečněné. Každé jsoucno je uváděno z možnosti něčím být jiným jsoucnem a to zase jiným (např. sochař sochá sochu z kamene, sochaře živí potrava, potrava vyrostla z něčeho, to bylo utvořeno z něčeho jiného atd.) Řetězec příčin nemůže podle Aristotela jít donekonečna. To, co je uskutečněné naprosto, může být jen Bůh, první hybatel, který stojí na počátku všech ontologických pohybů od možnosti ke skutečnosti ostatních jsoucen. Aristotelův první hybatel je ovšem opět jen zbožněný rozum člověka, protože Aristoteles považoval za vrchol lidské aktivity teorii, teoretické myšlení, jeho bůh se zabývá ve své věčnosti myšlením, a to myšlením nejdokonalejšího předmětu, totiž sebe sama, a v sobě samém opět toho nejdokonalejšího, tj. svého myšlení, je tedy myšlením myšlení myšlení. Aristoteles však na základě argumentu, že čas je věčný (být před časem je opět čas, tj. před a po je stále čas) tvrdí, že svět je věčný, stejně jako druhy věcí (tj. nikdy nebylo prvního člověka). Proto byl dlouho odmítán ve středověku jako nekřesťanský myslitel (křesťané věří spolu s Židy a Araby v creatio ex nihilo, tj. že bůh stvořil svět z ničeho a teprve tehdy začal čas). Jedním z důvodů pro přijetí Aristotela byla obava církve z katarské manicheistické hereze, která tvrdila, že hmota je zlo, výtvor Satana. Aristoteles přibližuje Boha opět věcem, světu (božské podstaty jsou ve věcech jakožto formy prvotní látky, nikoliv mimo tento svět jako Platonovy ideje). Dalším důvodem byl výklad židov. myslitele Moše ben Maimúna (Maimonida), který tvrdil, že Aristoteles chápe názor o věčném světě jen jako vědeckou hypotézu, nikoliv jako dokázanou věc.

aspektový dualismus přesvědčení, že vědomí a mozek jsou dvěma stránkami téhož jevu nebo podstaty (např. B.Spinoza zastával toto stanovisko v metafyzice, aby tím vyřešil problémy Descartova dualismu).

ateismus filosofický názor, že neexistuje žádný bůh, ani jeden, ani více (a- je řec. zápor předpona, alfa privativum + theos). Někdy se chápe jako špatně utvořený termín, a s tím mohou souhlasit rovněž sami ateisté, protože pro ně termín theos nic reálného, doslovného neznamená:), přeneseně pak má slovo theos význam "člověk přenesený na 'nebesa' ". Z a., což by se ale nemělo plést se současným významem výše zmíněným, byli svého času v době Říma obviňováni i křesťané, poněvadž odmítali římské bohy. A. se někdy vyčítá, že vlasně rovněž slepě věří, tentokrát v neexistenci Boha, kterou nelze dokázat, protože např. neznáme celý vesmír atd. To je ale omyl, plynoucí z extrapolace teismu na ateismus. A. uvádí důvody, proč není možné nebo pravděpodobné, že něco jako "bůh" existuje (námitka, že to nemůžeme empiricky poznat, je lichá, a. jde o racionální kritiku z logické rozpornosti víry a náboženství, termín theos je mu něčím prázdným, takže je logické, že nic nemůže být dokázáno ani poznáno). Tyto důvody jsou založené na tomto přirozeném, konkrétním a poznatelném světě, nikoliv na fantazii (náboženství), která ale při bližší analýze obsahuje pouze tento svět, akorát ve snivé podobě a nic mimo to. A. je pocta střízlivosti a rozumnosti, založené na konkrétnu a důstojnosti člověka.

autonomismus názor tvrdící, že podstata ducha a těla neboli vědomí a mozku je vzájemně odlišná.

Averroes (Ibn Rušd) arab. myslitel, který (prostřednictvím zejména latin. averroistů Sigera z Brabantu a Boethia z Dacie) popudil křesťan. scholastiky zejména dvěma věcmi: (1) učením o dvojí pravdě, tj. pravdě filosofie a (jiné) pravdě víry (2) učením monopsychismu, tj. velmi zjednodušeně řečeno, že pro všechny lidi existuje jedna (myslící část) duše, která je jim společná a nachází se mimo ně. Oba body vyvrátil Tomáš Akvinský, ovšem z ateistického úhlu pohledu, ač oceňuju (2) pro další vývoj pojetí hodnoty individua v evropském kontextu, tak v případě (1), kdy Tomáš ukazuje logický rozpor mezi poznáním, že A a vírou, že non-A, tj. že není možné tvrdit, že obojí je správné, tj. dvojí pravdu, se přikláním k tomu, že ač je to tak, kritické myšlení prostě je rozhodující, a to z toho důvodu, že slepě věřit lze v naprosto cokoliv, i v sebevětší nesmysl, jak nám dokazují ještě i po Osvětimi všichni věřící v boha, zatímco najisto poznat, vědět, lze jen určité věci a po vlastním namáhavém úsilí, tj. věda argumentuje, poznává, víra pouze očekává bez důkazů a není tedy poznáním, čili je nutno si vybrat, a jestliže poznání ukáže, že nějaký obsah víry neplatí, tak je třeba se opřít o filosofii, myšlení, protože jiný prostředek přežití než rozum a zkušenost nemáme. Věřící tedy podle mne dělají stejnou chybu - tj. slepě věří něčemu, i když byl poznán opak. Dodržují tedy dvojí pravdu naruby.

D

darwinismus teorie, podle níž se život na Zemi (jeho druhy) vyvíjí od nejjednodušších ke složitějším, neustále novým a novým formám na základě působení podmínek okolního prostředí a přírodního výběru, tj. boje o přežití (pozor! to neznamená těch nejsilnějších, ale těch nejpřizpůsobivějších, fráze zní survival of the fittest). Darwin tak tvrdí, že i člověk se vyvinul z vyšších primátů, ze společného předka nás a vyšších opic. Vývoj forem života se nazývá evoluce, dnešní věda ji vysvětluje mutací genetických informací organismů, na něž působí okolní prostředí, a chápe ji (K.Lorenz) jako jednosměrný a nezvratný proces (což souvisí zřejmě s jednosměrnou šipkou času). D. stojí v zásadní opozici vůči veškerým teoriím stvoření vesmíru a života nějakým božským Tvůrcem, a to z toho důvodu, že evoluce se chápe jako slepý, tápající, hledající proces, který není nijak předem předurčen (tím se vysvětlují četné nepodarky plynoucí z jeho hledání, které ovšem dále nepřežily) a lze vysvětlit do posledního bodu vědeckými prostředky, takže veškeré nadpřirozeno zde zavádět je zbytečné. Mutace v genetickém souboru druhu probíhají náhodně (např. zářením) a selekční tlak prostředí (tedy přirozený výběr) rozhodne, zda budou úspěšné pro přežití a rozmnožování, nebo ne, a podle toho je zachová nebo zaniknou.

darwinismus čistý neboli nepravý (/hyper/selekcionismus) variace teorie darwinismu, jejíž představitelé tvrdili, že veškeré evoluční změny se dějí pouze díky přírodnímu výběru; d.č. vyhlásil r. 1867 Alfred Russel Wallace, spoluobjevitel moderní evoluční teorie; Darwin takovéto pojetí odmítal jako hrubé zkreslení svého postoje, tvrdil že "přírodní výběr byl tím hlavním, ne však výlučným způsobem, kterým došlo k modifikaci druhů." Neadaptivní změny pak vysvětloval (1) jako "korelace růstu", jako způsobené adaptivními změnami na jiném místě integrovaného systému organismu a (2) orgán vytvořený přírod. výběrem k jedné specifické funkci, může díky možnostem své konstrukce vykonávat i mnoho funkcí jiných (viz Stephen Jay Gould o pandině nepravém palci apod.-- S.J.Gould se domnívá, že Wallaceho selekcionismus je jen další skrytou formou kreacionismu a Leibnizova harmonického nejlepšího možného světa; podle Darwina i Goulda jde o hrubé zkreslení darwinismu; vzniklé přírodní struktury nefungují jen k účelům, pro které vznikly, ale mají spoustu latentních možností, případnou dokonalost a harmonii by Gould považoval za důkaz proti evoluční teorii, protože právě nedokonalost evoluce je důkazem její pravé povahy: slepého a nezvratného tápání a hledání)

deismus světonázorové přesvědčení, že svět byl stvořen Bohem (ne nutně křesťanským, ale prostě něj. dokonalou bytostí), který mu dal zákony přírody, a pak už funguje sám a Tvůrce do svého díla nezasahuje. Podle marxistů je deismus průchozím stádiem mezi teismem a ateismem, bůh je zde hypotézován, a to z důvodu krásy a rozumnosti světa, tj. na tvůrce se usuzuje podle díla (to kritizoval již D. Hume). Bůh je později (tj. v 19.stol.) potichu opuštěn jako nepotřebná hypotéza (pokud jsou svět a přírodní zákony věčné, později i pokud se mění!). Z franc. osvícenců byl deistou např. Voltaire nebo Condorcet, naopak Diderot prodělal vývoj od deismu k ateismu (materialismu).

Descartes, René

dualismus názor, že základními principy celku skutečnosti, světa, vesmíru atd. jsou dva od sebe odlišné a plně soběstačné principy. Descartes bývá kritizován za to, že jeho dva principy, myšlení a rozlehlost, tj. duše a tělo, jakožto dvě substance nemohou jedna ovlivňovat druhou, nemohou být spojeny v jednoho člověka. Vysvětluje to tím (Dopisy Alžbětě Falcké), že mezi dvěma substancemi jde o jiný druh působení než mezi dvěma hmotnými tělesy, což je ovšem spíše výmluva než argument.

důkazy Boží (ne)existence jsou důkazy založené na určitých metafyzických /idealistických/ předpokladech, které nejsou dále dokázány, ale je třeba v ně věřit (stupňovitost bytí, reálný rozdíl bytí - jsoucna, teorie vyšší reality příčiny nad důsledkem apod.). V tomto ohledu jsou více či méně snadno vyvratitelné ateistickými důkazy o neexistenci "Boha". Důkazy neexistence analyzují a podrobně domýšlejí do důsledků, co vlastně konkrétně tvrdí důkazy existence, a tyto konkrétní obsahy posléze poznávají jako v sobě samých rozporné (např. aporie boží všemohoucnosti) nebo odporující si navzájem (logicky i jinak, např. eticky). Tím jsou důkazy neexistence důkazy nepravdivosti důkazů existence, resp. představ, na nichž jsou tyto založeny. To znamená, že důkazy neexistence dokazují důkazům existence na jejich vlastní půdě, myšlení, že nejsou žádnými skutečnými důkazy. Na půdě konkrétního bytí (tj. skutečnosti) pak idealismu už nic nezbývá, protože skutečnost je přirozeno, které poznávají přísné, nemetafyzické vědy, a kde nelze věřit všemu, co snová fantazie vyprodukuje do vědomí, ale kde lze poznat jen konkrétní něco.

dvojí pravda viz Averroes

E

Einstein, Albert v kontextu má význam jeho postoj k náboženství a víře v Boha. Einstein odmítá nějakého osobního Boha (tj. boha jako osobu) a za náboženství považuje nezměrný vědecký údiv nad harmonií světa poznatelnou rozumem (a tedy samu rozumnou), je tedy spíše spinozistou.

eliminativní materialismus vědomí, přesněji řečeno duše neexistuje, ve skutečnosti se jedná pouze o proměny činnosti složitého hmotného systému, které je možné přesně popsat.

emergentní monismus názor, že vědomí se nově objevuje z biologických struktur

epifenomenalismus pozice filosofie mysli tvrdící, že vědomí je vedlejší produkt mozku, podobný teplu vydávanému svítící žárovkou

evolucionismus viz darwinismus

F

feminismus feministky a feministé poukazují na skutečnost, že v nejrozšířenějších náboženstvích světa zcela převládají mužské představy o nadřazenosti mužského pohlaví nad ženským, a považují tato náboženství za prostředky mužské mentální nadvlády nad druhým pohlavím. Pokazuje se na patriarchální představu Boha-Otce, na mužské proroky /mluvčí boží vůle/, na skutečnost, že např. papežem nebo knězem v určitých církvích a jiných nábožen. strukturách se nemůže stát žena, apod. Feministická kritika se opírá o "svaté" texty, v nichž je žena podřízena muži, a rovněž o náboženské představy, které v minulosti považovaly ženu za méněcený doplněk muže, doplněk, který je sice něžný, ale nerozumný, a hodí se pouze k výchově dětí a poslušnosti k muži (viz např. Tomáš Akvinský).

Filón Alexandrijský první filosof (v pozdní antice, byl to Žid žijící v egypt. Alexandrii), který označil Boha za nekonečného. Rovněž se domníval, že Platon čerpal své metafyzické myšlenky ze Starého zákona, což je legrační, poněvadž na Platona si činí nárok rovněž gnostikové (viz Platonův mýtus o stvoření světa v dialogu Timaios), kteří jsou silně protižidovsky zaměření.

filosofie - služka teologie (ancilla theologiae)

G

gnosticismus, gnoze starověký náboženský nebo mytologický systém složený z mnoha proudů a škol, který tvrdí, že hmotný svět, stvoření Starého zákona, je omylem ženského aspektu Boha, Sofie, tj. Moudrosti, která naivně, v dobrém úmyslu chtěla něco zplodit sama, a zplodila nižší božstvo bez Otce, nižšího (a proto nedokonalého, žárlivého a dětinsky krutého) boha (odtud vysvětluje zlo ve světě) Ialdabaotha (někdy chápaného jako Jahve SZ), a že lidé jsou původně božstvo Člověk, které tento lstivý nižší bůh rozptýlil do jím stvořené hmoty, aby jej porazil v boji, a uvěznil ve stvořeném světě. Pravý, tj. nejvyšší bůh, někdy např. též chápaný jako Ježíšův Otec (viz Markion), jindy jako sám Člověk, pak posílá různé spasitele, svá Slova, bratry Člověka, aby se lidé uvěznění v tělech rozvzpomněli na svůj božský původ a po smrti neputovali znovu koloběhem převtělování, ale vrátili se k pravému, nejvyššímu Bohu, Otci. Z gnoze (a manicheismu) se odvozují např. četné středověké hereze, většinou lidové pokusy o reformu zparchantělé, zesvětštělé církve, které chtěly žít pouze podle evangelia (viz kacíři, kathaři) a v duchovním smyslu chápaly tento svět pouze jak nepřátelské místo, stvořené Satanem (např. bogomilové). Gnoze má jasný původ ve filosoficko-náboženských systémech Východu, zejména buddhismu, je západní verzí buddhismu, vzniklou v době náboženského synkretismu v posledních staletích rozpadajícího se římského impéria. Čtyři evangelia tvořící část Nového zákona jsou plná narážek na gnosticismus a výpůjček z buddhismu (např. Ježíš se lvem na poušti nebo Janovo poměrně protižidovské evangelium), křesťanství se někdy chápe jako zesvětštělá, zpopularizovaná verze gnoze.

 

H

henoteismus filosofický názor, že existuje více bohů a jeden z nich je hlavní a případně jejich otec (např. viz řecké náboženství, kde Zeus je hlavní bůh celého panteonu; řec. náb. je ovšem i polyteismus)

Holbach, Paul-Henry Dietrich

Hume, David Dodnes snad nejslavnější a nejvlivnější skotský (a pravděpodobně i anglický) filosof, domyšlením některých důsledků teorie poznání známé jako empirismus poukázal na jeho nedostatky, což prý vytrhlo I. Kanta z jeho dogmatického spánku. D.H. je známý svou kritikou kategorie kauzality jako něčeho, co by bylo ve věcech (na základě v podstatě fenomenologické analýzy ukázal, že pojem kauzality, stejně jako např. pojem substance, vzniká v člověku opakováním sledu či souvýskytu určitých stabilně se vyskytujících vjemů). Další oblastí kritiky je u D.H. pojetí poznání jako indukce (viz opět impulz pro Kantův "kopernikánský" obrat). V kontextu ateismu má D.H., deklarující se jako tvrdošíjný ateista, zejména význam svým principem přístupu k tzv. zázrakům (tj. svědectvím o porušení přírodních zákonů), tzv. Humovou břitvou, tzn. právě tím, že se "zázrak" definuje jako porušení přírodního zákona, jehož fungování je ale v souladu se vší lidskou zkušeností, je zázrak něčím nemožným (tj. právě tím jak je definován). Hume odmítá i deismus, podle něj nelze na nějakého Boha-Tvůrce usuzovat ze světa, tj. z "výtvoru".

Humova břitva Princip racionálního postoje k víře v zázraky, navržený skotským filosofem Davidem Humem. Doslovné znění je toto: "Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit." Tedy: myšlenka, že svědectví je mylné nebo vylhané, by musela být ještě neuvěřitelnější než ono svědectví o zázraku samo, abychom toto svědectví mohli přijmout. Fr. Koukolík vykládá podstatu H.b. takto: Lež je pravděpodobnější než zázrak.

I

idealismus postoj, že všechno je duchem nebo ideou a mozek je jejím projevem

Inkvizice

interakcionismus názor, že mozek je hmotnou základnou vědomí, nicméně vědomí mozek kontroluje - jsou v interakci

K

kacířství (katharství) od katharoi, tj. čistí, praví křesťané. Oficiální církev považovala ve středověku kohokoliv, kdo ji kritizoval za její zlořády a chtěl vykládat svaté texty podle svého vlastního přesvědčení a podle toho žít, za kacíře, heretiky, protože by ztratila moc duchovní nadvlády a monopolu nad světem. Je zde docela vidět, že církev není a nemůže být nikdy demokratickou institucí, ani kdyby se na hlavu postavila, protože o dogmatech (slepé) víry se nediskutuje a nehlasuje.

kreacionismus světonázor zejména (ale nejen) židovského původu, že svět a veškerý vesmír, celá skutečnost, byly stvořeny nějakým božským Tvůrcem. Podle dogmaticky stanovené vlastnosti všemohoucnosti tohoto tvůrce (lze si totiž představit také omezeného, nižšího boha, Řemeslníka čili demiurga, viz Platon a gnosticismus, kde je stvoření chápáno jako omyl) musí podle židů a křesťanů svět být vytvořen z ničeho, aby nebyla tato všemohoucnost božského Tvůrce ničím vázána, omezována (tj. ne při tvoření, ale ona sama jako pojem dokonalé mohoucnosti!). Zajímavé, že aporie všemohoucnosti a protilogičnost (z ničeho nemůže nic vzniknout) zde věřícím nevadí, ale u otázky zda by se bůh mohl sám zničit a poté zase vytvořit, se na logiku odvolávají.

Kusánský, Mikuláš raně renesanční německý filosof a kardinál, účastnil se vyjednávání mezi římskou a byzantskou církví a koncilu v Basileji. Jako první myslitel se odvážil tvrzení, že Boží dílo, tj. stvoření - univerzum, je nekonečné, což později ovlivnilo názory Giordana Bruna. Na rozdíl od Bruna však Kusánský jako křesťan postuluje nad univerzem transcendentního Boha (univerzum prostředkuje mezi jednotlivými věcmi a Bohem). Věci jsou při stvoření z tohoto Boha (původně jako jeho myšlenky v něm zavinuté) rozvinuty do stvoření, reality. M.K. tedy nelze obviňovat z panteismu, stvoření a Bůh jsou zde pouze funkcionálně-novoplatonsky propojeni, nikoliv totožní, Bůh je absolutní nekonečno, nikoliv jen nekonečné stvoření (relativní nekonečno), je naprosto mimo stvoření. Pro ateismus má M.K. význam jako předchůdce Giordana Bruna, v podstatě je možné říci, že Bruno radikálně a mimokřesťansky (tj. pouze čistě filosoficky) domyslel do důsledků a podle Ockhamovy břitvy (zhruba: jsoucna nemají být rozmnožována bez nutnosti) teze Kusánského a rovněž křesťanského pojetí Boha (absolutní dobrý tvůrce nemůže chtít stvořit něco méně dokonalého a nemůže to chtít někdy, ale od věčnosti) a proto tvrdil, že samo stvoření je božské a zcela rovné bohu (látka či hmota dává teprve formám věcí skutečnost, všechny je obsahuje, je nekonečná, věčná a tedy božská).

L

Leibniz

M

Maimonidés (Moše ben Maimon/Maimun)

manicheismus dualistické náboženství, které vidí skutečnost jako boj mezi dvěma základními principy (říšemi), dobrem a zlem, světlem a tmou, případně duchem a hmotou.

monismus opak dualismu; názor, že principem či posledním základem skutečnosti je jeden princip (např. hmota, pak jde o materialismus).

monopsychismus učení o tom, že všichni lidé mají jednu společnou duši, resp. jednu myslící část duše společnou /tato myslící nejvyšší část duše se nachází mimo lidské jednotlivce, tzv. na nebesích a je neustále v činnosti, jednotlivci se k ní jen připojují/; tím m. chce filosoficky zajistit jednotu a objektivnost poznání. S m. přišel Averroes na základě výkladu Aristotelova spisu De anima. Ve středověku jej po určitou dobu zastával např. latinský averroista Siger z Brabantu, posléze od m. ustoupil jako od nekřesťanské pozice. Filosofickou rozpornost představ m. ukázal Tomáš Akvinský.

monoteismus světonázor, že existuje jeden jediný bůh (monos theos). E. Fromm zastával názor, že m. je v podstatě překonáním náboženství, i když ještě v odcizené podobě, a touhou po sjednocení lidstva.

O

Ockhamova břitva Františkán Vilém z Ockhamu, hlavní představitel pozdně středověkého nominalismu, zavedl jako racionální (úsporný) princip (vědeckého) poznání zásadu: Co lze učinit s menším počtem principů, netřeba činit s větším. Koukolík vykládá podstatu O.b. slovy: "Snaž se vysvětlit neznámé jevy známými principy, a teprve pokud to nejde, zaváděj nové." O.b. je principem vědecké úspornosti, ekonomičnosti myšlení. V kontextu ateismu se dá vyložit takto: "Lze-li svět vysvětlit z něho samotného, není třeba zavádět nějaké další jsoucno mimo něj." Ateisté mohou poukázat např. na skutečnost, že zatímco věda hledá jednoduchost, základní princip, který tvoří složitost světa, teisté vysvětlují složitost jevů světa ještě složitější entitou, tj. "bohem", čímž ale jsou v performativním rozporu sami ze sebou, protože vysvětlují nikoliv jednoduchý princip tohoto světa, ale komplexitu tohoto světa jinou, ještě vyšší komplexitou, o níž navíc nelze už nic dalšího říct. Tuto nadbytečně postulovanou komplexitu "mimo tento svět" (Boha) pak již nemají potřebu vysvětlovat, ačkoliv u komplexity světa tuto potřebu měli, čímž porušují vlastní pravidlo.

 

 

P

panenteismus názor, že svět existuje jako část boha (pan en theo vše v bohu), v bohu (Spinoza bývá někdy asi nepříliš právem pokládán za panteistu, přestože z jeho Etiky jasně plyne, že myšlení a rozlehlost, tj. původní dvě substance Descartesovy, jsou pouze 2 z nekonečného počtu atributů božské substance, 2 její vlastnosti, které člověk může poznat, čili Spinoza je panenteista, neboť neříká, že myšlení a rozlehlost, tj. svět, jsou jediné vlastnosti substance, substance je božská, bůh, musí mít tedy nekonečný počet vlastností, to my poznáváme jen dvě)

panteismus filosofický názor, že svět je božský, že svět a bůh jsou identičtí (často utvořený na základě pozorování krás přírody a nekonečnosti vesmíru)

Pascal, Blaise

R

Russell, lord Bertrand

S

Scopes, J. T. učitel v USA, stát Tennessee, jenž byl obžalován kvůli vyučování Darwinovy teorie

substance nejvyšší, poslední základ skutečnosti (sub+stare stát vespod, tj. jako podklad, základ). Substance je dle definice soběstačná, sebedostačující bytí, tj. (viz Spinoza) jestliže každé jsoucno nemá ve své podstatě (esenci) existenci, čili může nebýt, zaniknout, pak substance je jediné (nejvyšší) jsoucno, v jehož esenci, podstatě je existence, bytí. Je bytím v pravém slova smyslu, dokonalá, završená, to nejvyšší, je sama od sebe (a sé, proto někdy termín aseitní), dává si své bytí sama, je nezničitelná, nezaniká a je věčná, nevzniklá. Existují názory, že za tyto metafyzické představy může vývoj člověka během neolitické revoluce, kdy zjistil, že trvanlivost určitých druhů hmot (v nástrojích) je dobrá a extrapoloval trvanlivost jako dokonalost jsoucen a posléze se vznikem abstraktního myšlení ji ve fantazii přenesl mimo hmotu do sféry "ducha". Takový duch je ovšem, jak se domnívám, naprostá mrtvola, neměnnost je neživá, dokonalost smrt (tj. v převodu zmetafyziky do reálného lidského jazyka).

T

teismus filosofický názor, že existuje jeden bůh (theos řec. bůh; více bohů by byl polyteismus), který je zcela mimo tuto skutečnost (je jí transcendentní, tj. radikálně ji "přesahuje", "transcenduje") a je jejím opakem (je dokonalý, viz heslo substance).

teodicea (1) "ospravedlnění" Boha za zlo ve světě. (2) název (T.) spisu filosofa Leibnize, kde se pokusil o (1).

V

Voltaire čelný francouzský osvícenec, literát a deista, kritik církve a šlechty, zlořádů ve společnosti předrevoluční Francie. Ve svém díle Candide se staví do vědomé opozice vůči Leibnizovu pojetí teodiceje (tj. že tento svět je nejlepší možný.).

Z

zlo, resp. zlé opak dobra, resp. dobrého (určení jsou relativní, ale působení v dané situaci nikoliv, je jasné a každý obecně poznává, co je v konkrétní situaci dobré a co zlé). Novoplatonici a křesťané na základě spekulace, že bytí je dobro (ovšem bytí myšlené, abstraktní, tj. ne skutečný konkrétní svět!) odvysvětlovali zlo jako něco, co vlastně je pouhou nepřítomností dobra, ničím. Takto lze mluvit ovšem pouze abstrakně. Kdo nezaměňuje abstraktní myšlenkové konstrukce za konkrétní bytí, vidí, že zlo, či spíše zlé věci jsou naprosto stejně jsoucí jako dobré. Věřící se jen těžko smiřují s tím, že podle stvoření z ničeho by Stvořitel musel být rovněž tvůrcem zla. Je jím totiž i tehdy, pokud se zlo vysvětluje jako nepřítomnost dobra - otázka pak zní takto: proč je ve stvoření dána tato možnost nepřítomnosti dobra (tj. zlo)? Tj. zlo nelze vyhnat, abych parafrázoval, protože reálně působí.

 

 

Tento slovník je pouze vyjádřením toho, jak chápu obsahy uvedených hesel a významy osobností já, a to z ateistického úhlu pohledu. Nepodávám zde všechny informace o daném heslu, pouze to, co podle mě souvisí s problematikou těchto stránek. Pokud si povšimnete nějaké faktické chyby, tak mně na ni upozorněte, opravím ji. Některá zdánlivě příliš stručná hesla nejsou ještě úplně hotová, dodělám je později.

 

hlavní stránka

(c) 2003 Man_fred@seznam.cz